One Direction -Fan fiction

Být normální je nuda, proto jsem directioner

Bývala jsem obyčejná holka… Chodila jsem s přáteli do kina, na nákupy, nebo jen tak do města se bavit. Ale pak jsem potkala jeho. Netrvalo to dlouho a dali jsme se dohromady. Milovala jsem ho a on mě. Nedokázala jsem si představit život bez něj…

Ale pak jsem ho nachytala s jinou. A on mi řekl jenom: "No a co? Tak šukám s jinou!"

Neustála jsem to…

Moc jsem nejedla, nepila, s nikým jsem nemluvila, odmítala jsem vyjít z domu. Nevím, jak dlouho jsem takhle žila, dny mi rychle splývaly v týdny. Rodiče si se mnou nevěděli rady. Trvalo to vážně dlouho a nebýt mojí nejlepší kamarádky, asi bych se z toho nevyhrabala. Ona mě donutila znova žít, každý den za mnou chodila a brala mě ven mezi lidi, až jsem si na to tak zvykla, že jsem to dělala i bez ní. Znova jsem si dokázala užívat života, který byl stokrát lepší, než ten předchozí.

A pak jsem v klubu potkala někoho dalšího…

Pamatuju si, jak jsem ho uviděla poprvé. Pamatuju si ty nádherné tmavě hnědé oči, které se na mě koukaly z toho nejkrásnějšího obličeje, který jsem kdy viděla. Pamatuju si, jak mě poprvé oslovil a pozval na drink a já beze strachu souhlasila. Absolutně bezhlavě jsem se do něj zamilovala a nezajímali mě nějací papparazzi. Ani náhodou.

Zayn mě bral všude s sebou. Na akce, do klubů, na koncerty po UK. Ale pak přišlo turné po Severní Americe. Nechtělo se mi se s ním loučit na tak dlouhou dobu, ale nic jiného mi nezbývalo, protože jsem s nimi jet nemohla. Každý den, kdy byl pryč, jsem si s ním volala nebo aspoň psala esemesky, ale zároveň jsem ho nechtěla pořád otravovat a tak jsem chodila ven, jen tak jsem se procházela po městě, nebo jsem si někam vyrazila s Caroline.

Dva dny předtím, než se Zayn měl vrátit, jsme šli s Caroline do klubu. Moc jsem nepila, nepotřebuju se dostat na titulky bulvárů… Někdy kolem jedné ráno jsme se zvedly a namířily si to domů. Teda aspoň já, Caroline zamířila ke svému příteli a tak jsme se musely rozdělit. Zrovna jsem procházela parkem, když jsem za sebou uslyšela kroky. Nikdy jsem se moc nebála chodit sama v noci domů, ale teď jsem byla vyděšená, už jenom proto, že se ty kroky každou vteřinou přibližovaly a park byl v tuhle hodinu absolutně opuštěný. Zrychlila jsem… Nevědomky jsem se vydala ke zkratce, která ale vedla tou částí parku, kde je malý lesík. Doufala jsem, že stíny stromů mi pomůžou se skrýt. Marně… Sotva jsem se dostala k lesíku, ten, kdo šel za mnou, mě popadl za ruku a surově mě hodil na zem. Škaredě jsem se uhodila do hlavy, ale nevykřikla jsem. Místo toho jsem se podívala na toho útočníka a srdce se mi na chvíli zastavilo, když jsem uviděla svého bývalého.

"Takže ty si to teď rozdáváš s tím slavným zpěvákem, jo?" zařval na mě. Bylo vidět, že si něco vypil.

"O co ti jde? Ty jsi skončil to, co mezi námi bylo a teď ti vadí, že mám někoho jinýho?" šeptla jsem. Nedokázala jsem mluvit hlasitěji.

"Ty jsi moje!"

"Vážně si myslíš, že si jen tak po půl roce přijdeš, řekneš, že jsem tvoje a já k tobě poslušně přijdu a začnu s tebou znova chodit?" ptala jsem se nevěřícně. Netušila jsem, kde se ve mně bere ta drzost takhle s ním mluvit, když je opilý.

"Přehodnotil jsem, co jsem řekl."

"To mě nezajímá! Já s tebou nechci mít nic společnýho!" Začátek konce. Vrazil mi facku a já cítila, jak mi ze rtu vytryskl pramínek krve.

"Nech mě na pokoji!" bránila jsem se. Snažila jsem se ho kopnout, vysmeknout se mu, ale on měl obrovskou sílu. Začal mě mlátit. Kopal do mě, surově mě mlátil a já celou tu dobu křičela od bolesti. To ho vytočilo ještě víc.

"Drž hubu!" zařval a hodil mě na zem. Spadla jsem na kámen, uhodila se do hlavy a cítila jsem, jak se mi v pravé ruce zlomila kost. Už jsem neměla sílu na to, abych křičela.

"Víš, někdy si říkám, jak je to nefér," promluvil po chvilce. Vyčerpaně jsem k němu stočila pohled a očima jsem se ptala, co je nefér. Mluvit jsem nemohla.

"On s tebou může být a já ne. Tak si říkám, že by bylo fér, kdybychom tě nemohli mít ani jeden…" uvažoval dál. Vyděšeně jsem polkla. Vážně teď mluví o tom, že mě zabije?

"Ne, prosím…" zachraptěla jsem.

"Neboj se, zlatíčko. Bude to, jako kdybys usínala," zašeptal a odhrnul mi z tváře pramínek vlasů ve stejnou chvíli, kdy mi začal zvonit mobil. Natáhl se pro mou kabelku, která ležela kousek ode mě, a vylovil z ní mobil.

"A hele… Volá ten tvůj přítel. Tak brzo ráno?" Vybavilo se mi, jak jsem se včera se Zaynem domlouvala, ať mi klidně zavolá kolem druhé ráno, kvůli tomu časovému posunu, že jsem stejně domluvená s Caroline na tom, že půjdeme do klubu, takže určitě ještě budu vzhůru.

"Ahoj, Zayne," přijal hovor Conor.

"Já volám…" slyšela jsem Zayna.

"Já vím… Svojí přítelkyni. Jenna je hned vedle mě."

"Chci s ní mluvit!"

"To asi nepůjde… Víš, ona jaksi moc mluvit nemůže…"

"Cos jí udělal, ty magore?!" zařval Zayn.

"Zatím nic moc… Spíš se ptej, co jí plánuju udělat."

"Neopovažuj se na ni šáhnout!"

"Co kdybych ti ji dal k telefonu? Aspoň na chviličku, víš, ať se můžete rozloučit," pokračoval Conor a podal mi mobil. Pomaličku jsem si ho přiložila k uchu.

"Zayne?" vzlykla jsem.

"Jenn! Budeš v pořádku, zlato! Neboj se!"

"No tak se rozluč, Jenno," poroučel Conor.

"Miluju tě, Zayne," šeptla jsem.

"Nedělej to, Jenn. Neluč se. Budeš v pořádku! Kde jsi?" hlas se mu zlomil.

"Pamatuješ na tu první procházku? Hledej poblíž," dostala jsem ze sebe, než mi Conor vytrhl mobil z ruky a já schytala další facku. Vyjekla jsem a jasně jsem slyšela i Zayna, jak zařval:

"Nech ji na pokoji!"

"Doufám, že jste se hezky rozloučili, Zayne," řekl ještě Conor a pak zavěsil. Zašmátral v kapse a vytáhnul malý kapesní nožík.

"Ne, prosím…!"

Ale on mě neposlouchal… Vzal mou levou ruku a přejel nožem po žílách na zápěstí. A pak znova. A po třetí. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Nikdo nepřišel, aby mi pomohl. Ze zápěstí mi proudem vytékala krev a ta obrovská ztráta mě stahovala do bezvědomí. Všechno mi splývalo dohromady, oči se mi pomalu zavíraly.

"Sbohem, Jenn," zašeptal Conor a pohladil mě po tváři. Dlaň měl pokrytou mou krví, která teď zůstávala na mém obličeji. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak se zvedá a odchází… Pak všechno zčernalo.

Pohled Zayna

"Doufám, že jste se hezky rozloučili, Zayne," řekl ještě ten kluk a pak zavěsil. Začal jsem vyšilovat. Rychle jsem na sebe natáhl mikinu a vyběhl jsem z domu, kluci za mnou.

"Co se děje?" vyhrkl ze sebe Liam.

"Nějakej úchyl je právě teď s Jenn někde v parku a ubližuje jí, to se děje, Liame!" zavolal jsem na něj, zatímco jsem běžel k autu.

"Počkej! My jdeme s tebou! A ty rozhodně neřídíš. Dej mi klíčky," poručil mi Harry. Neochotně jsem mu dal klíčky a sedl si na místo spolujezdce. Liam, Niall a Louis se vmáčkli na zadní sedadlo.

"Víš, kde jsou?"

"Greenwich park."

Harry na to vážně šlápl. Za chviličku jsme byli na místě. Vylezl jsem z auta a rozběhl jsem se k místu, kde jsme se poprvé s Jenn procházeli. Neskutečně jsem se o ni bál. Kdo ví, co jí ten magor udělal. Zahlédl jsem ten lesík v parku a někoho, jak z něj vychází. Rozběhl jsem se za ním. Už z dálky jsem ho poznal. Byl to Jennin bývalý, Conor. Párkrát jsme ho potkali. Když jsem se k němu dostal blíž a uviděl jsem jeho obličej i ruce potřísněné krví, přestal jsem myslet.

"Ty hajzle! Kde je?" zařval jsem na něj.

"Ahoj, Zayne." Usmál se. Psychopat. Jednu jsem mu vrazil. A pak další.

"Zayne! Nech ho!" uslyšel jsem Louise a pak už mě od Conora někdo odtahoval.

"Pojď, půjdeme najít Jenn," promluvil tiše Liam, který stál s Niallem vedle mě. "Louis a Harry se o něj postarají."

Jenn…

"Jo… Jdeme." A znova jsme se rozběhli.

"Jenn? Jenn! Kde jsi?" volali jsme. Neviděl jsem ji. Jestli přijdu pozdě… Jestli ji nezachráním… Ne, takhle nemůžu myslet. Neprohledávali jsme to tam moc dlouho, ale mě to přišlo jako hodiny. Neskutečně dlouhé hodiny. Aspoň dokud Niall nezavolal, že ji našel a že máme pohnout kostrou. Když jsem ji uviděl, čas jakoby se zastavil. Ležela na zemi, tvář celou od krve, bílé tílko měla zbarvené do ruda a po těle měla škaredé šrámy. Ale to nejhorší mě čekalo na jejím zápěstí. Tři dlouhé řezné rány nad sebou. Ten hajzl jí podřezal žíly. Kleknul jsem si vedle ní, sundal jsem si mikinu a přitisknul ji na její zápěstí, zatímco Niall ji do té své zabalil a Liam volal záchranku.

"Jenn, no tak. Vydrž," zašeptal jsem.

Pohled Jenn

Uslyšela jsem jeho hlas. Zayn tady byl se mnou. Jeho hlas mě udržoval na hraně. A já se chtěla přehoupnout zpátky na tu stranu, kde byl on, Caroline a moji rodiče. Pokusila jsem se najít cestu zpátky k sobě. Chtěla jsem mu aspoň říct, ať vyřídí Care a rodičům, že je mám ráda a jemu, že ho miluju. Nikdy jsem si nic nepřála tolik jako tohle.

Pootočila jsem hlavu za jeho hlasem a z posledních sil jsem otevřela oči…

"Jenn," zašeptal. Chtěla jsem promluvit, ale on mi jenom přitiskl prst na rty. "Nemluv, zbytečně by ses vysilovala. Záchranka už je na cestě, budeš v pohodě," mluvil tiše, vyrovnaně, ale v očích měl paniku, strach a viděla jsem v nich i lesk slz. Měla jsem nutkání zvednout ruku a pohladit ho po tváři.

"Zayn má pravdu. Zase budeš v pohodě a budeme se zase vzájemně provokovat," přidal se Niall.

"Bez tebe by to už nebylo ono," promluvil potichu Liam. Ani jsem si ho předtím nevšimla. Niall mě jemně pohladil po ruce, ale i tak jsem sykla bolestí.

"Promiň, promiň, promiň," omlouval se. Jen jsem se na něj unaveně a usmála a znova jsem obrátila pohled k Zaynovi. Jestli mám umřít, tak se při tom chci dívat do jeho očí. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak si Liam stahuje mikinu a pokládá ji na tu Zaynovu. Zjevně přes ni prosakovala krev. Sotva jsem na to pomyslela, v žilách mi začal proudit adrenalin. Jestli je tohle moje poslední šance… Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nemyslet na bodavou bolest na hrudi.

"Zayne…" zašeptala jsem. "Vyřiď rodičům a… a Caroline, že jsem je měla ráda, prosím." Stálo mě to hodně úsilí, říct tuhle jednu větu.

"Ty jim to řekneš sama. A ještě hodně krát." Dělala jsem, že ho neslyším.

"Miluju tě, Zayne," špitla jsem ještě. Už zase se mi zavíraly oči.

"Já tebe taky, Jenn." To bylo to poslední, co jsem slyšela.

Pohled Zayna

Zavřela oči a už je znova neotevřela. Liam se k ní vrhnul a zkoušel, jestli jí tluče srdce, zatímco já tam jen tak bezúčelně seděl. Nedokázal jsem mluvit, myslet, nic… Umírala mi před očima a já nemohl dělat nic jiného, než tady sedět, pokoušet se zastavit krvácení mikinou a čekat na záchranku. Nedokázal jsem si představit, že bych ji ztratil. Jestli půjde ona, já taky.

O pár vteřin později dorazila sanitka.

Donutili mě ustoupit stranou a Niall mě podepřel. Jenn byla bílá jako stěna. V kontrastu s tím tílkem rudým od krve to vypadalo děsivě.

"Můžu jet s ní?" podařilo se mi ze sebe dostat. Otočila se ke mně mladičká doktorka.

"Vy jste rodinný příslušník?"

"Ne, to ne. Jsem její přítel."

"Já bych vás klidně nechala jet s ní, ale," ztišila hlas a kývla k tomu klukovi, co přijel s ní. "On mě nenechá vás vzít. Omlouvám se."

V tu chvíli se objevili i Harry s Louisem. Všiml jsem si, jak Liam potichu říká, co se stalo, ale bylo mi to jedno. Nedokázal jsem spustit pohled z Jenn.

"Pojď. Vezmu tě do nemocnice," promluvil vedle mě tiše Harry. Škubl jsem sebou, jak jsem se lekl.

"Fajn," vydechl jsem ještě tišeji než on. Nemělo smysl tady dál stát. Ta mladá doktorka zavřela dveře od sanitky, ještě jednou se na mě omluvně podívala a už jí nebylo. Cestou do nemocnice jsme byli zticha. Nebylo nic, o čem se dalo mluvit a Harry i ostatní poznali, že nemá cenu mě utěšovat a říkat, že bude Jenn v pořádku. O pár minut později mě vysadil u nemocnice. Tak nějak jsem čekal, že pojedou domů, ale oni, jakoby to byla samozřejmost, šli se mnou dovnitř.

"Ona to je samozřejmost, Zayne," ujistil mě Louis, když jsem mu to řekl, zatímco jsme seděli v nemocnici na ne moc pohodlných plastových židlích. Mohli jsme tam sedět asi tak půlhodinku, ale mě to připadalo jako hodiny, než vyšel doktor. Sotva jsem se na něj kouknul, něco ve mně se hnulo a já měl chuť rozbít mu hubu. Vypadal skoro jako Conor. Pak ale došel k nám a já uviděl ty drobné rozdíly mezi nimi.

"Nehodláš mě zmlátit nebo tak něco, že ne? Protože já nejsem Conor, ale jeho brácha," kouknul po mně.

"O svém bratrovi radši ani nemluv a řekni mi, jak je na tom Jenn!"

"Má zlomenou ruku, naražená žebra a lehký otřes mozku, ale bude v pořádku."

"Můžu ji vidět?"

Pohled Jenn

Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem. Co sakra dělám v nemocnici? Bolelo mě celé tělo, jednu ruku jsem měla v sádře a zápěstí druhé jsem měla obvázané. Koukla jsem se na Zayna, který seděl v křesle u postele. Vypadalo to, že spí.

"Zayne?" špitla jsem. Okamžitě otevřel oči a otočil se ke mně.

"Jenn," vydechl. "Jak ti je?"

"Všechno mě bolí, ale jinak jsem v pohodě. Co se stalo?"

"Ty si to nepamatuješ?" Zavrtěla jsem hlavou, že ne.

"A vážně to chceš vědět?"

"Zayne, co se stalo?!"

"Co si ze včerejška pamatuješ?" zeptal se.

"No… Vím, že jsme s Caroline šli do klubu, a když jsme se rozloučily, tak jsem šla parkem a někdo šel za mnou a já se snažila utéct, ale to se mi, soudě podle toho, že jsem v nemocnici, asi nepovedlo, co?" Zayn mlčel a jen na mě koukal. "No tak. Co se stalo? Řekni mi to."

"Ten, kdo šel za tebou, byl Conor, Jenn. Zmlátil tě, zlomil ti ruku, přivodil otřes mozku a pak ti podřezal žíly," vybalil to na mě po chvíli. Zůstala jsem na něj civět. Conor? Tohle že mi udělal Conor?

"Jsi v pohodě?" zeptal se Zayn, když jsem mlčela. Zavrtěla jsem hlavou a po tvářích mi začaly stékat slzy. Jo, Conor měl trochu prudší povahu, ale nikdy bych neřekla… Zayn si sedl na kraj postele a pevně mě objal.

"No ták. To bude dobrý," utěšoval mě.

Pár dnů jsem si poležela v nemocnici. Byli za mnou od policie a vyslýchali mě. Řekla jsem jim narovinu, že si to nepamatuju, ale důkazů měli proti Conorovi dost i bez toho. Potom, co mě propustili, Zayn trval na tom, že se k němu nastěhuju. I kdybych chtěla protestovat, stejně by si prosadil svou a tak jsem svolila. Bydlet s ním, to byl jeden obrovský zážitek. Pořád bylo živo, ale mně se to líbilo. Byla jsem se Zaynem spokojená, ale pořád jsem se bála, že Conor si mě znova někde odchytí. Líp se mi spalo až potom, co jsem zjistila, že jde na devět let do vězení. I Zaynovi se ulevilo, ale i tak mě bral vážně všude. I na zahraniční turné. Až jsem se občas divila, že už mu nelezu na nervy. Užívala jsem si života a nepřipouštěla si, co se stane za těch devět let, až Conora pustí.

Rok po tom, co se to stalo, jsem zjistila, že jsem těhotná. Neměla jsem ponětí, jak to říct Zaynovi. Nebyla jsem si jistá, jestli to dítě bude chtít. Přece jen… Bylo mu devatenáct a měl před sebou skvělou kariéru, tak proč by chtěl být tak brzo tátou? Ale on mě překvapil. Když jsem mu to řekla, prostě na mě jen chvíli zíral, pak se zeptal, jestli je to pravda, a když jsem řekla, že jo, tak mě prostě obejmul, smál se a říkal, že je ten nejšťastnější člověk na světě. O devět měsíců později se nám narodila krásná holčička, dali jsme jí jméno Rachel. Byla vážně nádherná.

O dalších pár měsíců byla svatba. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu mít takové štěstí. Vdát se za hvězdu, mít s ní dítě. Ale Zayna jsem vážně strašně milovala. Jediné, co mi na našem vztahu trochu vadilo, bylo, že je tak často pryč, ale přála jsem mu úspěch, a tak jsem to přešla.

Na Conora jsem za tu dobu úplně zapomněla. Nikdy už jsme se neviděli a já si žila svůj život se Zaynem a Rachel.